Antonín Suchan – sochař

Metamorfózy Antonína Suchana

S Antonínem Suchanem jsem se seznámil před téměř čtyřiceti lety v rámci kterési ze šumperských vernisáží, kterou fotografoval. Tedy v době, kdy jsme tok času vnímali jako souvislý sled událostí, nezatížených propastným intervalem vzpomínek. Již tenkrát činil dojem člověka suverénně plujícího kulturním milieu města. Upoutala mne také jeho osobitá, naléhavě oblá dikce, svědčící o původu odjinud.

Bodejť ne. Narodil se v jihočeské Bechyni, kde prožil dětství a rané mládí. Toto malebné městečko na břehu půvabné Lužnice je proslulé tradicí keramické výroby a školou stejného zaměření, mezi jejímiž absolventy najdeme řadu předních českých keramiků i sochařů. Keramice se věnoval také Suchanův dědeček a otec. Je tedy nabíledni, že vedle fantazie, jitřené půvabem kraje, Antonín již od útlého věku vnímal zákonitosti procesu, jehož cílem je dát neurčitě tvárné hmotě smysluplný tvar.

V Šumperku zakotvil Antonín Suchan počátkem šedesátých let minulého století po absolvování vojenské služby. Přišel do města, které se od jeho rodiště lišilo nejen dramatickou konfigurací okolní krajiny, ale i mentalitou. Právě v onom charismatickém desetiletí zde totiž uzrával proces hledání nové, poválečné identity kulturního i společenského života. Dvě desetiletí zde pracoval jako reportér regionálního týdeníku, zabýval se také dokumentární fotografií, tematicky zaměřenou na památky a divadlo. V letech 1967–1969 absolvoval při zaměstnání studium na Institutu tvůrčí fotografie v Ostravě u Jána Šmoka. Jeho snímky se objevovaly i v řadě tiskovin a kulturních periodik. Dva roky byl kameramanem ostravského studia Československé televize. V průběhu sedmdesátých let se začal systematicky zabývat uměleckou fotografií. Vytvořil řadu cyklů inspirovaných přírodou, jejichž názvy Metafory, Imprese, Exprese nás odkazují k principům jeho tvůrčího zaujetí.

Příroda jej však neinspirovala v tradičněji vnímané poloze vnímaní určité krajinné scenérie. Zajímaly jej především detailní přírodní jevy, skryté běžnému pohledu a evokující fantazii. Tuto fázi svého tvůrčího zaujetí sám komentuje takto: „Hledal jsem fotografické metafory v kůře stromů, v pohybu vody i v kameni, které zavírá čas na okamžik či navěky, abych s každým poodhalením zdánlivě uzavřeného otevřel nějaké tajemství“.

U příležitosti jedné ze Suchanových výstav poznamenal František Dvořák „... že je schopen přes svoji zaujatost skutečností převádět nás v inspirativní svět až neskutečných (nebo neuvěřitelně skutečných) realit“, což velmi přesně vystihuje způsob Suchanova uměleckého myšlení, založeného na jitření vlastní imaginace a schopnosti estetizovat objektivní skutečnost. O něco později začal pracovat se dřevem. Z počátku vznikaly v jeho ateliéru komornější plastiky a reliéfy s převážně hudební tematikou, cítěné a realizované řezbářskou metodou. Tedy skulptivním odebíráním dřevěné hmoty a hledáním definitivních forem v průběhu pracovního procesu, způsobem, jakým pracovali již umělci starověkých kultur. Suchanova tvorba je však výrazně poznamenána úsilím o postižení širšího intervalu asociací, vztahujících se k námětu metodou postsurrealistického původu, preferující technickou stránku projevu a estetické aspekty díla.

Leitmotivem celé jeho dosavadní sochařské produkce jsou témata hudby a ženy. Jde tedy o tradiční symboly lyrické idealizace stavů lidského myšlení v romantickém duchu. Vedle nesporně ušlechtilých tvarů hudebních nástrojů, citovaných v reálné či stylizované podobě, nezřídka zachází i s rejstříkem grafických hudebních znaků a v mnoha případech přetváří konkrétní tvary nástrojů d? antropomorfní podoby. Jindy kombinuje volnější tvarové kreace s nástrojem jako takovým, čímž sochařské objekty ozvláštňuje efekty materiálových kontrastů a současně jim propůjčuje určitou hravost a jemně humorný podtext.

Zastavme se v této souvislosti alespoň u plastiky Klarinetista. Socha se vyznačuje výrazně dynamickou stylizací figury, která je spíše symbolem tvárné a nehmotné podstaty hudby. Neztrácí však lidskou dimenzi a schopnost zřetelně evokovat fyzické aspekty hudebníkova výkonu. Obsahovou cilistvost umocňuje i ebenový povrch, korespondující s barvou nástroje. Lidská figura zde již není propojena s hudebním nástrojem, oním metamorfologickým, nezřídka dekorativním způsobem, nýbrž s ním organicky splývá. Schéma člověk - nástroj - výkon se ocitá v sumárním, rovnomocném postavení. Logikou tvarových kontrastů, skladbou významových elementů i hmotovou proporcí patří tato socha k jeho nejkvalitnějším pracím s hudební tematikou.

Tvarové pojetí řady Suchanových děl tohoto typu v mnoha ohledech připomíná partituru hudební skladby a odvíjí se v jakési lineární osnově tvarů. Jejich lyrický akcent umocňuje i dokonale hladké zpracování povrchů, iniciující příjemné haptické pocity.

Vedle klarinetu, píšťal, houslí, kytary a trubky jej několikrát inspiroval také tvar harfy, který varioval do podob připomínajících muzikální kaligrafii nebo asociujících patetické symboly vítězství a radosti. Celou řadu dřevěných skulptur také materiálově obohatil použitím kamene, nejčastěji říčního původu, který do lipového či dubového dřeva zasadil nebo jej využil jako stavebního elementu konkrétní sochařské kompozice.

V sentenci vyslovené k jedné ze svých výstav se na okraj práce se dřevem sám vyjádřil takto – „Strom se listím odívá, ale když zůstane jen dřevo, je to spící tvar, který se probouzí dotykem fantazie, vykvétá jako neznámý květ, je křehký jako slza, hebký a vláčný jako žena, je v něm smutek i radost, slunce i noc, jsou v něm dotyky prstů a očí, je to zjevení nových tvarů, kterým dřevo propůjčuje svoji hmotu i duši“.

Právě ono zjevení nových tvarů je jevem, který radikálně odděluje Suchana fotografa od Suchana sochaře. Zatímco v období své fotografické tvůrčí fáze nalézal vnímavým pohledem zhmotnělé objekty svých představ, je dnes demiurgem nové skutečnosti. Nutno však podotknout, že některá z jeho raných děl jsou poznamenána poněkud prvoplánovými obsahovými schématy a přílišným důrazem na estetickou složku artefaktů, zatímco v současné fázi svého uměleckého vývoje zřetelně usiluje o ryze sochařskou artikulaci námětů.

Upněme proto pozornost k několika dílům, v nichž tento princip tvůrčího myšlení přesvědčivě zhmotnil. V plastice Basové sólo, která vznikla v roce 2008, se v této nové poloze opět vrátil k hudebnímu námětu. Působivou tvarovou zkratkou dokázal navodit dokonalou iluzi reálného děje. Tělo hráče a nástroje splývají v dokonalém souladu. Nejde jen o esteticky libý požitek, nýbrž o procítěnou a sochařsky čistou interpretaci obsahu.

Obdiv k sochařskému odkazu Henryho Moora vnímavě zhodnotil v mnoha opusech, z nichž si všimněme alespoň plastik Naslouchání a V zajetí tvaru z roku 2009. Obě se vyznačují velmi kultivovaným a důmyslným kompozičním rozvrhem a tvaroslovím upomínajícím současně tělesnou i přírodní morfologii. Vybráním hmoty ve vnitřních polohách skulptur rozšířil Suchan možnosti jejich vnímání do mnoha významových rovin, dosáhl výrazně prostorového účinu a výrazové monumentality. Za zmínku stojí i skutečnost, že většina těchto skulptur vznikajících odebíráním materiálu má spíše plastickou povahu. Rozhodně však nejde o nepochopení materiálu, ale naopak o schopnost sochaře rozpoznání a využítí jeho tvárných možností. Je zřejmé, že mooreovská lekce má v kontextu sochařova tvůrčího vývoje mimořádný význam a přivedla jej ke konvexně konklávní rytmizaci objemů otvírání hmoty. Využití prázdna jako prvku iluzívně prostorového účinu.

Od roku 2007 se Antonín Suchan zúčastnil několika sochařských sympozií. Práce s velkými hmotnými objemy ve volném prostoru jej přiměla k monumentálnímu cítění plastiky. Tím nemáme na mysli jen rozměrovou dimenzi artefaktů, ale především způsob uměleckého myšlení, v jehož rámci oprošťuje sochy od detailů a nechává naplno zaznít velkoryse cítěným formám i přirozené podstatě (již zmiňované duši) materiálu, jehož skulptivní charakter podtrhuje rukopisně pojednaným povrchem.

V této sovislosti si všimněme alespoň díla Volná plastika, které vzniklo v roce 2009 na Mezinárodním sympoziu v Bystrém. Jde o hmotově homogenní stélu, jejíž opět sporé tvarové pojednání a expresivní opracování povrchu propůjčuje soše až archetypálně mytologický charakter, jitřící ve vnímateli podivný pocit doteků s historickou dimenzí a fatální povahou času. Dva a čtvt metru vysoká Ohrožená rostlina z téhož roku, vytvořená v rámci sympozia v Sopotici, je sestavena z několika mohutných různě tvarovaných segmentů. Skladbou úsporně upravené masivní hmoty dosahuje sochař klidného pohybu, jakéhosi zživotnění dřevěné masy. Jednoduché ozubení a otevření vrchní části skulptury jí pak propůjčuje iluzi pokračování v pros?oru a je současně výzvou, mementem.

Jak se zdá, tak právě uvedené tvůrčí principy jsou v současné fázi sochařova vývoje aktuální a signalizují další posuny jeho uměleckého myšlení. O rozsahu tvůrčích a společenských aktivit svěžího sedmdesátníka Antonína Suchana přesvědčivě vypovídá také bilance jeho umělecké činnosti. Téměř čtyři desítky samostatných výstav fotografií i soch v rámci České republiky a v zahraničí, několikanásobná účast na domácích i mezinárodních sochařských sympoziích, práce v oblasti?grafického designu, nezanedbatelná a stále aktivní angažovanost na poli šumperské a regionální kultury dokazují, že jde o mimořádně vitálního člověka, k jehož jubileu si nelze přát více než - Antoníne, jen tak dál.

Jiří Hastík Wien, březen 2010